Stejně jako velká část české společnosti jsem si v roce 2020 nedobrovolně vyzkoušel dlouhodobou práci z domova. Pandemie koronaviru způsobila, že jsme se mnohem častěji uchylovali k video konferencím a spolupráci na dálku místo běžného navštěvování kanceláří.
Moje vnímání tzv. home-officu se během roku měnilo a vyvíjelo. Prvních pár měsíců jsem práci z domova vnímal poměrně pozitivně – měl jsem klid na práci, nemusel jsem dlouze dojíždět do práce a celkově se mi pocitově zlepšil můj „work-life balance“. Dokonce jsem i uvažoval, zda bych se neměl přestěhovat někam do přírody s rychlým internetovým připojením, neboť jsem těžko hledal přínosy života ve městě.
A podobně se vyjadřovala i mainstreamová média. Kdejaký prorok předpovídal, že firmy radikálně omezí kancelářské prostory nebo je úplně zavřou. Lidé se vystěhují z měst na venkov a každodenní docházení do práce se stane minulostí.
Po téměř devíti měsících střídavého režimu práce v kanceláři a na home-office si výše uvedenými tvrzeními již nejsem tolik jistý. Možná to bude znít trochu zvláštně, ale práce není pouze o samotné práci. Postupně nám začínal během jarních a zejména pak podzimních měsíců chybět osobní kontakt s lidmi. Ti nejsou obecně považovaní za samotářské tvory, ale od nepaměti se sdružují do větších či menších uskupení. Sociální kontakt je tak nedílnou součástí našich životů a v práci bývá velmi intenzivní (někdy až příliš).
Každý si může odpovědět sám, jestli by virtuální kontakt skrze video (nebo dokonce virtuální realitu) mohl být plnohodnotnou náhradou osobního setkání. Dle mého probíhá velká část komunikace neverbálně a určité pocity z druhé osoby se velmi těžko přenášejí na obrazovku našich počítačů. Všichni jistě známe situaci, kdy na nás někdo dělá dobrý nebo špatný dojem, konkrétní příčinu ale nedokážeme jednoduše vysvětlit, zkrátka to tak cítíme. Tyto pocity jsou nenahraditelné například při týmové práci nebo obchodních jednání.
Mimo sociální kontakt považuji chybějící informace, které získáme od ostatních kolegů jen tak „mezi řečí“ například během pauzy na kávu, na obědě nebo cestou z práce, za velký problém spojený s prací na dálku, a to zejména v oblasti kreativních oborů. Mít základní povědomí o dění ve firmě i mimo vlastní oblast zájmu je důležitým předpokladem pro fungující spolupráci zaměstnanců a řešení komplexních problémů. Málokdo zavolá svému kolegovi na home-officu, aby si jen tak popovídal a nechtěl řešit žádnou konkrétní pracovní agendu. V osobním kontaktu ale takové konverzace navazujeme zcela běžně. V krátkodobém časovém horizontu se deficit přímého sdílení informací neprojeví, v dlouhodobém však ano.
Obecně tedy můžeme říct, že společnost se během roku 2020 musela naučit pracovat na dálku a firmy byly okolnostmi dotlačeny se tomuto stylu práce otevřít. Ze zkušeností, které máme, je evidentní, že home-office je složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Nestačí pouze nechat zaměstnance pracovat z domova, ale je třeba akcentovat i další důležité pracovní návyky – například motivovat zaměstnance k častějšímu kontaktu a navzájem sdílet i zdánlivě nepodstatné informace. Myslím, že příští rok budeme opět pracovat z domova velmi často, a proto je potřeba se v distančním způsobu práce zlepšovat a vzdělávat, aby nejenom finanční výsledky, ale i psychická pohoda zaměstnanců zůstávala minimálně na stejné úrovni jako při běžném prezenčním režimu.
Po ohlédnutí za rokem 2020 musím přiznat, že si nedokážu představit pracovat z domova dlouhodobě. Přesto je mnoho pozitiv a důležitých zkušeností, které si z letošní krize můžeme odnést. Koronavirus nám dal jedinečnou příležitost některé změny zavést bez dlouhé diskuze. Jedním z přínosů by mohl být více individualizovaný režim pro každého zaměstnance, který bude vhodně kombinovat práci na dálku i na pracovišti a bude odpovídat potřebám každého z pracovníků a jejich pracovní náplni. Věřím, že se zaměstnavatelé této příležitosti chopí pro dobro zaměstnanců i firmy samotné.
